Wav

Slovník MIDI běží v testovacím provozu.
Děkujeme za pochopení.

Jako bezeztrátový formát se nejčastěji používá formát PCM ukládán do souborů typu WAV. I tyto soubory však mohou mít pokaždé jinou velikost. Záleží na třech parametrech: počet stop, vzorkovací frekvence a bitová hloubka. Nejčastěji se potkáváme s dvěma stopami, tedy stereo záznamem. Vzorkovací frekvence, je stejně jako každá jiná frekvence, převrácenou hodnotou času. Jedná se o údaj, který informuje o počtu odečtených hodnot z analogové (spojité) nahrávky za jednu vteřinu. Čím vyšší je vzorkovací frekvence, tím kvalitnější záznam je. Vychází to ze základů fyzikálního jevu, periodické vlnění, kterým zvuk je a zároveň z v podstatě statistického pravidla – čím více vzorků získám, tím přesnější výsledek bude. A protože se hudba odehrává v čase, musí být toto nabírání vzorků časem omezeno. Zároveň se jedná o souvislost s možností přenést vysoké frekvence, které určují barvu zvuku. Například pro sejmutí frekvence 1000Hz (tuto frekvenci lidské ucho naprosto bez problémů slyší – tato frekvence se často používá jako testovací tón různých zvukových zařízení) je nutné použít vzorkovací frekvenci minimálně 2000Hz. Vzhledem k tomu, že lidé vnímají zvuky zhruba v rozsahu 20Hz až 20kHz, byla pro běžné zvukové CD normou určena vzorkovací frekvence 44,1kHz. To je dvojnásobek nejvyšší frekvence, kterou je člověk schopný vnímat (aby bylo možné tuto frekvenci bezpečně sejmout), a ještě zbývá malá rezerva. V dnešní době se však používají i vyšší vzorkovací frekvence, například 48kHz, 96kHz nebo dokonce 192kHz. Důvodem je snaha o ještě vyšší kvalitu záznamu. Někteří lidé (pravděpodobně s vyšším rozsahem vnímání zvuku) namítali, že i oněch 44,1kHz cítí jako omezení a zvuk byl pro ně nepříjemný. Je však jasné, že vyšší vzorkovací frekvence zvyšuje množství dat, a tak i zvětšuje výsledný zvukový soubor. Norma určená pro audio CD, tedy 44,1kHz, je pro běžného posluchače dostačující.

Dalším parametrem je bitová hloubka. Tento parametr popisuje možnost dynamického rozsahu nahrávky. Čím vyšší je nastavená bitová hloubka, tím větší rozdíly v dynamice (hlasitosti) nahrávky mohou být. Běžně se používá 16 bitová hloubka. Například pro řeč je však klidně možné použít i nižší bitovou hloubku. Naopak pro klasickou hudbu se vzhledem k jejímu charakteru používá 24 nebo 32 bitová hloubka.